Aktuální ,,dvojcyklus“ navazuje na konceptuální linii tvorby I.Pelichovského, v minulosti reprezentovanou např. soubory Stroje (2005) či Panelstory (2009). První část cyklu reaguje na situaci, v níž se - často nevědomky- pravidelně ocitáme; téměř každodenně jsme

(ne)dobrovolně doslova atakováni nepřeberným množstvím informací, zvukových a vizuálních podnětů. Pod tlakem manipulované stádovosti a unifikované průměrnosti, která je ovšem vydávána za ,, exkluzivní“ a ,,jedinečnou“, podléháme nejrůznějším šidítkům a sebeklamům. Jako kdyby snad ticho, prostá a jednoduchá krása byly najednou nedosažitelným luxusem nebo něčím naprosto nepatřičným, nemoderním, přehlíženým, zavrhovaným, něčím, co stojí na okraji zájmu. Stále více tak směřujeme ke stavu audiovizuální přesycenosti , ukřičenosti, ,, obžerství“.

V takové situaci se nabízejí dvě možná východiska: buď neustále stupňovat konzumaci audiovizuálního smogu a dospět do stavu nevolnosti, případně úplného kolapsu, nebo podstoupit ,,léčbu“, ,,dietu“, pomyslnou očistu. Autor záměrně volí druhou variantu, což je z výsledné podoby cyklu zjevně patrné.

Z plochy ,, obrazu“ mizí vše zbytné, nepodstatné, zůstává pouze čistá bílá linie na monochromním podkladu ( plexiskle), který téměř úplně splývá s omítkou. Vzniká tak poněkud paradoxní situace, dokonalý rozpor mezi zvoleným tématem a jeho celkovým vyzněním- na jedné straně stylizované čárové kody jakožto zástupný symbol již zmíněné přesycenosti, na straně druhé uklidňující, snad až ,,meditativní“ účinek jednotlivých ,, kreseb“. Na první pohled působí Čárové kody monotonním, stereotypním, sériovým dojmem, podobně jako jejich předobraz- čárové kody na zboží, produktech, které si dnes a denně kupujeme, opak je ale pravdou- každá kresba je originálem, každá čára na ní má své nezaměnitelné místo a teprve společně dotvářejí celek.

Druhá část ,, dvojcyklu“ - Záznamy zvukových krajin- vznikla, navzdory vnější podobnosti, se zcela jiným záměrem. Jde především o vyjádření prosté radosti z ,, pobytu“ tvůrce ve zvukovém světě, v prostředí ,,zvukových krajin“. Jednotlivé kresby jsou přesným grafickým ztvárněním konkrétních hudebních skladeb, přičemž ve většině případů jde o specifický žánr tzv. ambientu.

Výtvarný projev Pelichovského se v čím dál větší míře oprošťuje, redukuje, stále důležitější roli v něm hraje citlivá práce se světlem a stínem, jejich proměnami v průběhu dne, ročních období, což má vliv i na celkové vyznění a následné vnímání děl divákem. Příznačná je rovněž i lehkost, vzdušnost , ,,odhmotněnost“ kreseb, dobře patrná už u předchozího cyklu Mimosezona.

Autor zůstává i po letech ,,programově“ věrný několika základním východiskům: odmítá se podřizovat pomíjivým dobovým modním trendům, nechce být za každou cenu ,,trendy“ a ,,cool“, nestojí o to vytvářet klopotné, překombinované- a poněkud už vyčpělé- pseudofilosofické koncepty, nesnaží se prvoplánově ,,šokovat“( je to v současné ,,post-postmoderní“ době ještě vůbec možné?), stále donkichotsky trvá na časově náročné rukodělné práci, snaží se neustále hledat nové a nové možnosti v rámci tradičního média kresby.